Jak to všechno začalo?

Bacha, tohle bude dlouhý…. Nachystejte si něco dobrého, pohodlně se nainstalujte a jdem na to….

Pozdní devadesátky:

Na kytaru hraju asi od svých 11 let. Mamka nám doma hrávala na španělku a zpívala staré „trempárny“ a do toho i nějakou libůvku od Kučerovců. Sama si přála, abych se učila hře na „knoflíkovku“ (akordeon s knoflíky namísto kláves). Dala mě do učení k tetě Olince, která pocházela ze světově uznávané rodiny virtuózů na tento nástroj….Učila mě noty, staré české písničky…..ale stejně mě to po dvou letech zaválo ke kytaře…To sladké dřevo si mě samo vybralo, já za to nemůžu. Mamka z toho nebyla úplně nadšená, přišlo ji to škoda… S bráchou a mamkou jsme od mala jezdili na vandry a potlachy a když jsem viděla trampské bardy, jak kopou do Beden vod whiskey, U stánků na levnou krásu potahují z trávy, mají v rukách Zrádný banjo, oplakávají Frankieho Dlouhána, vyjíždí s Posledním kovbojem a přivolávají déšť v Montgomery, řekla jsem si, že to musím zvládnout taky. Přiběhla jsem ze školy domů, hodila aktovku do kouta, vzala starou oprýskanou kajtru a žlutý zpěvník Já, písnička, papíry, tužku, malovala akordy a zkoušela, jak se vlastně drží…Takhle jsem vydržela až do večera, kdy mamka přerušila několika hodinovou seanci s kytarou a poslala mě do pelechu. Mé nadšení pro hudbu a tramping rostlo každým dnem. Odebírala jsem periodika České tábornické unie a kochala se příspěvky různých zájmových skupin. Dočetla jsem se, že se pořádá nějaká soutěž Brána v trampské, folkové a country hudbě do 18 let. Na jednom z mnoha potlachů jsem potkala i Míšu a její mamku Janu. S oběma jsme si rozuměly, tak jsme časem za podpory Jany vytvořily s Míšou duo LuMi (Lucka a Míša) a zkusily předvést náš dvojhlasý hudební repertoár. K našemu překvapení jsme postoupily z oblastního kola do celostátního finále v Sokolově u Karlových Varů a zde vyhrály 2.místo, což byl pro nás neuvěřitelný úspěch. Je fakt, že jsme ten Igelit pilovaly každý víkend u nich doma v Novém Lískovci.

Už ani nevím, kolikrát jsme pak ještě kde soutěžily, ale po čase jsme se rozešly, protože s námi začala strašlivě cloumat puberta a nemohly jsme vydržet ani samy se sebou…. natož jako duo :D.

 

Někdy po roce 2001
Díky soutěžím si mě všiml František Linhárek, hudební manažer a zakladatel Poutníků, který mi vštípil do hlavy kytarový posun. Zkontaktoval mě s vynikajícím učitelem Pavlem Pantůčkem a ten mi ukázal, kudy by cesta mohla vést. Zhruba v sedmnácti jsem sjela řadu festivalů a soutěží. Pro mě obrovským úspěchem bylo získání Interpretační Porty v Plzni se skladbou Tears In Heaven (Eric Clapton). Vlastně jsem byla jedním z nejmladších muzikantů, kteří kdy Portu získali. Díky Františkovi a tehdejším hudebním úspěchům (Folkový kvítek či již zmíněná Porta) jsem si zahrála na krásných festivalech a přehlídkách. Spolupracovala jsem také s výborným kytaristou Víťou Buriánkem (kapela Přístav).

…s Víťou na festivalu Slunce ve Strážnici

Někoho by možná překvapilo, že jako začínající muzikant investujete do cest a možnosti zahrát si zadarmo kdekoliv to jde docela vysoký peníz. Dnes byste si za něj koupili auto střední třídy. Chodila jsem na brigády, dolovala od mamky kapesné a to vše jsem procestovala a proměnila ve zkušenosti, které jsou k nezaplacení – hraní před lidmi na aparát, naučit se komunikovat se zvukařem, pracovat s mikrofonem, pokusit se zvládnout vlastní trému, budovat si sebedůvěru na pódiu i v zákulisí.

Kolem roku 2006
Po nějaké době jsem měla pocit, že bych v rámci studia na gymnáziu měla vycestovat někam do zahraničí pro zlepšení angličtiny a získání nějakého rozhledu. Plánování cesty proběhlo, dokonce jsem odřekla koncerty, ale vycestování se bohužel nekonalo z rodinných důvodů. Pak jsem se muzice na veřejnosti vzdálila. Mělo tomu asi tak i být, protože někdy slouží pauza jako nakopávačka motoru.

Asi 2008
Pár let na to mi zavolal Pavel Bačík ze skupiny Rusty Nail. Prý na mě dostal kontakt od známého a dal mi nabídku si s nimi zkusit zazpívat. Blues a bigbít pro mě byli do té doby španělskou vesnicí. Proběhlo pár zkoušek. Začalo mě to nesmírně bavit. Vlastně se mi trochu splnil sen hrát v kapele (i když mé první pokusy o založení kapely probíhaly někdy v 15 letech). Vrylo se mi bluesovno a bigbítovno pod kůži a taky mi to pomohlo trochu v angličtině, protože většina repertoáru byla právě anglicky.

Působila jsem v Rusty Nail asi 4 roky, do sklonku roku 2012, kdy jsem se odebrala na vlastní dráhu. Když jsem totiž v pauzách během koncertů s Rusty Nail začala vyplňovat okénka jen tak s kytarou, bylo poznat na lidech, že i tohle sólo jim lahodí. A když s námi hostoval Honza Vašina (unikátní saxofonista) a během okénka se k mému hraní přidal, bylo to skvělé prolnutí a oživení koncertu. Tímto způsobem pomalu vzniklo duo Bossy bez basy. V roce 2011 jsme se z hecu přihlásili na Portu a pro nás překvapivě získali Autorskou Portu za píseň O folku a blues.

Rok 2012
Hostovala jsem i s brněnskou skupinou SB band bratrů Petra a Vladimíra Süsserových. Čím dál častěji se naše hudební cesty potkávaly a kluci mě přizvali do kapely jako stálého člena souboru. Po mém odchodu z Rusty Nail jsem začala s Peťou Süsserem pracovat na vlastní muzice.

Přihlásila jsem se jen tak ze zvědavosti do talentové soutěže Hlas ČeskoSlovenska. Velký ohlas získal v televizi můj duet s Annou Veselovskou v duelu s písní Set Fire To the Rain od Adele, který nám vybral Rytmus a jeho produkční tým.

Rok 2013
Tehdejší kamarádka mě přihlásila do pořadu Česko-Slovensko má talent a postoupila jsem do finále. Produkční jsem se zeptala, jestli bych mohla vystoupit ve finále s kapelou a souhlasila. Řekla jsem Petrovi, Radimovi a přizvala na basu Sašu. V zákulisí jsme se pořád řezali smíchy a byla to opravdu pakárna, tak jsem tam pojmenovala i kapelu Paka!

Po soutěži Peťa odešel a začali jsme tvořit vlastní písně šmrnclé latinou, tedy latinskoamerickým pocitem. Energie z nás vyloženě prýštila. Diváky ta kapelní chemie a lad hlasů fascinovala. I přidal se k nám basák Staňa, kterého jsem oslovila na koncertě, kde hrál s jinými muzikanty.

 
2015 – Vydali jsme cedidlo – konečně moje první deska, pojmenovala jsem ji Volnost. Natáčení proběhlo u Michala Vašíčka (kdysi člena kapely Každý den jinak – Vlasta Redl). Pomohli nám taky skvělí hosté – David Velčovský, Štěpán Baloun, Honza Vašina, Marek Fischer a samozřejmě Michal V.

Léto bylo nabité koncerty a festivaly. Na podzim jsme měli také spoustu hraní v rámci křtu alba, které se bohužel vydalo až před Vánocemi, protože Michal prostě nestíhal. Už v létě jsem si snila, že bychom vyrazili v zimě někam do tepla. A jak se říká nic není náhoda. Potkala jsem pár lidiček, kteří zrovna v Austrálii žijí a do ČR přijeli na léto. Domluvila jsem se s nimi na pomoci zorganizovat koncerty pro českou komunitu.

V lednu 2016 jsme letěli na jednoměsíční turné po Australce. Dorazili jsme do Sydney a odtam se rozjeli do Melbourne, Adelaide a Perthu. Austrálii jsme si zamilovali. Nedá se popsat ta pohoda a laskavost místních lidí. A neuměli jsme si ani představit ten návrat do české zimní reality. Domluvili jsme se s Čecho-Australany a pobyt si prodloužili o další měsíc a půl. Radim a Saša už museli odjet, ale já se Staňou jsme chytli toulavou a požádali jen tak z hecu o novozélandská víza zvaná Working Holiday (pracovní prázdniny s platností 1 rok). Ačkoliv je procentuální šance dosti malá, víza jsme získali a vyrazili jsme cestovat a potěšit hudbou našince na Zéland. Hráli jsme v klubech, na ulici (tzv. busking), na táborech…kde to jen šlo. Když už jsme našli i full-time job jako manažeři hostelu s možností ubytovat naše přátele zdarma, napsala jsem kluků, jestli by nechtěli za námi dojet a zopakovat si koncertování u protinožců, ale tentokrát v zemi dlouhého bílého oblaku. Kluci po všelijakých peripetiích doletěli. Např. jim na 25-hodinovém přestupu uletělo letadlo, když Saša dostal hlad a šel si koupit hambáč chvilku před tím, než měli odletět…no a už to nestihli.

Koupila jsem dodávku. Totálně jsme ji předělali na spací vůz pro 4 osoby a vyrazili vstříc dobrodružství.

Když se nachýlil čas podzimu, domluvila jsem nám hraní opět v Austrálii a Indonésii…No cestovali jsme poměrně intenzivně. Napadlo mě, že by nebylo špatné vydělat si muzikou i něco víc než jen na náklady. Kluci mi můj nápad posvětili a začala jsem hledat možnosti, jak najít práci na zaoceánských lodích. Museli jsme natočit sestřih našeho repertoáru a já to měla za úkol prodat. Poslala jsem xx emailů, odpověď vždy byla – zní to pěkně, ale teď pro vás nic nemáme. Říkala jsem si, že to nějak přece jít musí a našla agenta, který zprostředkovává práci hudebníkům na lodích v Austrálii. Byl vlastně jediný, který tam operuje a který byl ochotný se sejít tváří v tvář. Předem jsem mu poslala naše video a všichni čtyři jsme s ním šli na oběd. Greg byl skvělý a velmi milý chlapík. Říkal nám, co to obnáší a že se mu líbíme. Kluci sice anglicky téměř neuměli, ale za to se pěkně usmívali. Greg říkal, že nic neslibuje, ale zkusí nám pomoci. Odjeli jsme pak na měsíc na Bali a úderem blesku mi psal Greg, jestli bychom tedy měli zájem nastoupit náš první kontrakt v listopadu 2017 a hrát pro australské publikum s podmínkou, že se musíme naučit australské hity, kterých nám poslal asi 100. Kluci se pěkně vzpouzeli, když jsem je tlačila k učení nového repertoáru. On je to rozdíl hrát vlastní složené písničky nebo písně, které si sami vyberete, než ty, které se musíte naučit. Ale jednou jsme se chtěli vrhnout na práci profesionálů, tak bylo třeba zatnout zuby a přijmout tento úkol se ctí. Přes 4 měsíce jsme pluli ve vodách Pacifiku, navštívili nespočetněkrát Austrálii, Nový Zéland, ostrovy Vanuatu, Novou Kaledonii a dopluli do Singapuru.

Po kontraktu na lodi nás Saša opustil. Práce to není pro každého a také ne každý zvládne vystoupit z vlastní komfortní zóny během kapelní šňůry po světě. Takže pro mě nastal další úkol, a to najít zpívajícího kytaristu…. Místo toho jsem našla šílenou Verču, zpívající a bláznivou umělkyni, která mě výborně doplňuje hlasově. Další kontrakt na lodi byl ale už velká výzva, 7 a půl měsíe s tím, že uvidíme kromě již zmíněných zemí taky Havaj, Francouzskou Polynésii (Bora Bora, Moorea aj.), Kanadu a Aljašku. Jen blázen by odmítl takovou šanci, ale na druhou stranu jsme museli opravdu vytrvat a těch 7,5 měsíce hrát a hrát a poslouchat jak hodinky. Opakuji – tato práce není pro každého. My měli výhodu, že jsme před tím už 4 měsíce na lodi tajtrdlíkovali. Verča to po kontraktu vzdala, tak jsem zase našla dalšího člověka.

Tentokrát zpívajícího klávesistu Mirka. Ujal se své role a pomáhal nám vyplňovat repertoár jazzovými standardy a sametovým hlasem. Mirek bohužel vydržel jen měsíc, ale neodešel sám. Vyhodil ho kapitán. Proč? Protože mu naměřili v alkoholu trochu více krve..tedy naopak.. v krvi trochu více alkoholu, než dovolovaly směrnice…. On to byl vůbec výživný měsíc.

Psal se listopad 2019. Mirkovi oznámili, že pojede domů, ale protože jsme byli na moři a vypadl nám jeden z motorů, tak se nevědělo, kdy přesně dorazíme na pevninu. Mira, celý nervózní, jestli nedostane ještě jednu šanci a my nervózní, jestli se vůbec domů dostane, protože sám nikdy neletěl. Po 5 dnech jsme dorazili do Sydney a Miru deportovali zpátky do ČR. Mezitím mi psala Veronika, že by přece jen na loď jela, protože v ČR byla zima, nuda a žádná práce. Než Verča dojela, hráli jsme jako trio asi 3 týdny. Poslední týden před jejím příjezdem na Zélandu bouchla sopka… zrovna tam, kde jsme kotvili a mělo to šílené následky pro pasažéry, kteří na sopečný ostrov vyrazili na výlet. Náš kontrakt měl trvat do února 2020. Kolem Vánoc mi volal brácha, že bych měla dorazit domů, protože mamka byla velmi vážně nemocná. Všechno se tak nějak podivuhodně bortilo. Na konci ledna jsem tedy přijela domů a zbytek kapely zůstal na lodi, aby dokončil nasmlouvanou práci. Koncem února dorazil Standa s Radimem. Veronika zůstala na lodi, protože po nás nastupující kapela měla problém se zpěvákem, který z nějakých záhadných důvodů nemohl přijet a zpívala s nimi do března. V březnu dojela a pár dnů na to nám bylo oznámeno, že se světem šíří smrtelný virus a musíme zůstat doma….no však to znáte.

Na jaře 2020 mě oslovila Helena – manažerka a bubenice holčičí rockové kapely The Apples, jestli bych s nimi nechtěla zpívat. Tak jsem naskočila s radostí. Holky dělají show a nasmlouvaných koncertů mají opravdu hojně. Realita byla však taková, že pořadatelé museli ustoupit vládním nařízením a poměrně hodně koncertů se zrušilo. Přes léto se ale restrikce uvolnily, korona odjela na dovolenou a my mohly vyhrávat i čtyřikrát do týdne po celé republice….ale jen do podzimu. To zase virus přijel a začal se roztahovat i s dalšími restrikcemi.

Tak jsem si řekla, že v této době nelze být závislá jen na koncertování a musím se přizpůsobit trhu. Tedy poptávka po vystoupeních byla, ale nám bylo zakázáno je uskutečnit. Napadlo mě, že stavebnictví jen tak nezhyne a dala se na instalatérské řemeslo. Během půl roku jsem si udělala učňovské a rekvalifikační zkoušky v oblasti instalatérství a topenářství :-). No a teď se kromě muziky věnuji i stavařině většinou jako vedoucí stavby/správce nemovitosti.

Teď se píše březen 2022. Kultura se mírně probouzí z kovidového kóma a mezitím nám hrozí třetí světová válka.

Nevím, jestli je život náhoda, ale jistě jsme jednou dole a jednou nahoře .

A čemu se věnuju ve volných chvílích? Pečení a vaření to nebude… Miluju volnost a s tím spojenou jízdu na motorce, na koních a cestování na vlastní pěst. Objevuju teď rodokmen naší rodiny, který je poměrně záhadný.
Vystudovala jsem na Univerzitě Palackého Andragogiku v profilaci na personální management, ovšem sedět v kanceláři nevydržím. Líbí se mi myšlenka přírodního stavebnictví a ruku v ruce s muzikou se tímto směrem hodlám ubírat.

Krásná je cesta ke svým snům, a tu si nenechte od nikoho vzít!

Tečka na konec: V období puberty a zkoušení popíjení drinků se u mě projevila alergie na alkoholické nápoje. Kdo ví, jestli za to nemohou geny mých předků?! Jak se ta alergie projevuje? Čtěte:
Ach jo, je to k vzteku,
kdykoliv se napiju,
mám kůži plnou fleků.
Alkohol mi chutnal tolik,
chtěla jsem být alkoholik.
Alergik jsem teďka prostý,
od života je to sprostý.