Brazílie 2022

Když jsme přeletěli z Medellínu do Leticie, ocitli jsme se v zapadákově na pokraji amazonského lesa. Už při výstupu z letadla jsme dýchali zvláštní, vlhký a teplý vzduch…na chodníku si to štrádovaly nějaké hmyzí kreatůrky. Na letišti jsme zaplatili poplatek za vstup do Amazonie (cca 200,-Kč/os.), zatančili nám místní oblečení v parádní indiánské kostýmy a před letištní budovou nás začali oslovovat místní „průvodci“. Prostě nahaněči turistů a nabízeli nám několikadenní pobyty v pralese, výlet za Indiány, nocleh jen tak v hamace aj. Ceny byly poměrně přemrštěné…jako vždy, kde jsou turisti. S jedním takovým agentem jsme si povídali a prý, že nás hodí do štatlu (města). Tak jo, neváháme a jdem k vozidlu….Ty voe on má jenom jeden skútr….máme nasednout oba, že to je cajk. Nasedli jsme, což o to, v rukách bágly a hrnem :-D. Jenomže ta cesta byla víc děravá jak rovná…člověk by si překousl jazyk i pěšky, natož na téhle moto-mrtvole :D. Kola byla podhuštěná tak, že každá díra zaduněla až v lebce :D. No jízda jako blázen…úplně jsem si vzpomněla na Asii. Dohrkotali jsme se k „hotelu“. Pokoje v přízemí samá plíseň….A jak teda zkousnu ledacos, tak plíseň nesnáším. Pobídla jsem personál, ať nám ukážou něco trochu lepšího. Do 2. patra už plíseň nedolezla a my si dali osvěžující studenou sprchu (teplá je v Jižní Americe luxus) a vyrazili do centra. Skoro všude zavřeno, ale nějaký bar ještě měl otevřeno. Staňa si objednal pivo a mně limču. Pivo donesli, ale po 15 min. limča nikde. Obsluha byla moc milá a na můj dotaz, kde je ta limoška, se borec omluvil, že na to zapomněli. Takhle bych ve zkratce popsala brazilský servis :).

Asi bych takto mohla popisovat den po dni. V Leticii jsme byli jednu noc, pak jsme sedli na loďku, mají tam přístaviště, odkud plují pravidelně lodě do vzdálených vesnic, a vydali se do vesničky Puerto Nariňo. V těchto místech už ani auta nejezdí, nemají se tam kromě na lodi jak dostat. Ten vzduch byl krásně čistý a lidi na sebe byli velmi přívětiví….neměli totiž kam ujet :D. Ubytovali jsme se za nějaké 300,-Kč v místní ubytovně a už v přístavu jsme si domluvili s místním domorodcem poznávačku po okolí. Vzal nás do lesa, ukázal nám stromy, nějaké živočichy a rybí farmu. Druhý den jsme na jeho lodičce absolvovali plavbu po Amazonce a viděli růžové delfíny či si mohli zalovit piraně. Bohužel vydatně a dlouho pršelo. Pluli jsme mezi stromy a říkali si, jak je ten svět opravdu jedinečný. Vysadil nás na břehu a šel nám ukázat obrovský strom. Vyfotili jsme se, pláštěnky na sobě kvůli dešti a i přesto nás žrali komáři o stošest. Tak jsme rychle vyrazili zpátky na lodičku. Staňa si sedl a najednou se zvedl loďka se nahla úplně na bok. Volala jsme na něho, co blbne…..Celý zelený ani hlásku nevydal. Jen ze sebe něco shodil a na podlaze seděla hnědá tarantule…chudera už to měla asi za sebou, protože v tom šoku, jak ji Staňa ze sebe shodil, ji asi plácl silou….Na tohle vzpomínáme a docela se řežu smíchy, když si vzpomenu na tuhle scénku.

Náš průvodce mluvil španělsky, my něco už pochytili, ale odpovídali jsme v angličtině a nějak se to celé povedlo spojit a domluvili jsme se. Dozvěděli jsme se, že v době pandemie nesměli neočkovaní Indiáni vyjít ze svých domů ven. Do jejich vesnic najela armáda a přinutila každého očkovat se pro „dobro komunity“. Po dvou dnech v Puerto Nariňo jsme se vrátili do Leticie, strávili tam ještě jednu noc a druhý den jsem půjčila skútr a vyrazili jsme na letiště pro výstupní razítko z Kolumbie a pak na policii do Tabatingy, což je vesnice hned vedle, která už leží na brazilském území, pro vstupní razítko do Brazílie.

Pokračování příště 🙂